Pozor, následující text obsahuje větší než malou dávku sentimentu.
Letos na podzim je to přesně třicet let od události, která překopala celý český automobilový průmysl.
Pamatuju si, jak jako puberťák – bez řidičáku, ale o to víc se zajímající o auta – držím v ruce noviny (takové ty papírové, dřívější alternativy zpravodajských webů) a nevěřícně civím na fotku jedničkové Octavie.
Protože tohle byla naprostá fantazie. V Boleslavi se do té doby vyráběly Felicie. Fajn auta, ale technologicky z osmdesátých let. A najednou – velká, elegantní, moderní Oktávka.
To auto nebylo dokonalé, ale řidiči mu jeho nedostatky odpustili. Kvůli spolehlivosti, TDI motorům, ale myslím, že velkou roli hrál opravdu krásný design Dirka van Braeckela, který jinak dělal dost i pro Bentley nebo Audi.
Přitom nejlevnější verze stála v přepočtu na dnešní ceny kolem 1,4 mil. Kč.
Oktávka byla prvním plodem spolupráce Škody a VW a obrovským nakopnutím českého autolandu na spoustu let dopředu. Z fotek z té doby i z lidí kolem úplně čiší to nadšení, radost z nového auta, vyhlídky na lepší dobu.
Co se za tu dobu stalo s autoprůmyslem a proč je dnes pro Evropu spíš noční můrou než radostí?
Kromě drtivých ekonomických problémů vidím ještě něco.
Auta už dnes nejsou radost. Auta jsou věc, kterou používáme, ale která hyzdí města, zacpává silnice a ničí přírodu. V elektrické verzi jen o trochu méně, ale taky dost.
Přemýšlím, jestli je nějaká cesta, jak z toho ven a jak mít z aut zase radost, ale nenapadá mě. A vlastně mě dost mrzí, že už se nejsem schopný dívat na fotku nového auta s očima vyvalenýma nadšením jako tenkrát na tu stříbrnou káru na černobílé fotce v MF Dnes 🙂
Konec sentimentu.
